Tak jako loni i předloni jsme chtěli na konci září vyrazit na Moravu za burčákem a vínečkem. Jenže na začátku září se to pěkně zamotalo. Předpověď počasí byla hrůzná: zima, déšť... Všichni to odpískali, někdo měl jiné aktivity, někdo se zalekl špatné předpovědi, ale já se nevzdal. Za týden už předpověď byla ucházející a pořád se vylepšovala. Jenže kde tak narychlo sehnat ubytování? Nakonec se povedlo. V Rohatci u Hodonína jsem náhodou narazil na malý penzion U Hujňáků, který měl prázdno, protože začínal. Přesvědčil jsem Kirku Knobíka, že bude hezky a teplo. Kirka se trochu kroutil, že se vylizují z chřipky. Nakonec to dopadlo tak, že my Kolářovi pojedeme už ve čtvrtek a Knobíci přijedou až v pátek večer. No, alespoň něco...

Jedeme do Bílých Karpat :: 29.9.2017

Z Rohatce do Bílých Karpat a zpět
trasa:	Rohatec-Sudoměřice-Zlatnícka dolina-Skalický vrch (512 m.n.m.)-Mlýnky-Holý vrch-Hotařská búda-Strážnice-Rohatec
délka:	50.2 km
převýšení:	751 m
mapa:	1:75 000	1:40 000
profil:
projeto:	29.09.2017
GPX záznam:

Popis trasy a fotky (klikni a rozbalí se!)

Na cestě uvidíte

---

Ráno jsme vstávali od půl osmé (Zuzanka) do půl deváté (já). Po snídani sedám do auta a jedu do Hodonína pro €, protože jedeme na Slovensko do Bílých Karpat. Cestou zpět jsem zastavil u Rohateckého COOPu a koupil jablíčka, hrušku, Zuzance gumové rukavice a pak před obchoďákem u stánku uzené. Sbíhali se mi sliny na jitrničky, jelítka, teplý ovárek s křenem, klobásky, podle bodré prodávající ve čtyři hodiny ráno vytažené z udírny. Taková pravá moravská snídaně i s panáčkem slivovičky. Jó, tady se ještě umí žít!. Zuzanka mezitím vše připravila, ještě domluvit s panem Skřivánkem sobotní ochutnávku a kolem čtvrt na jedenáct sedáme na kola a šlapeme za dnešním dobrodružtvím. Jedem podél Baťova kanálu, prohlédli jsme si technickou památku výklopník uhlí, která sloužila k překládání lignitu z železnice na loď; ta se pak plavila až do Otrokovické elektrárny. Dnes slouží objekt jako vyhlídková věž. Nasbírali jsme si tu ořechy. Pokračujeme do Sudoměřic a pak hurá na Slovensko. Přejeli jsme neexistující hranici a frčíme směrem na Skalici. Těsně před ní odbočujeme do lesů a začínáme stoupat. Vidíme polorozpadlé ROD (neboli ROlnické Družstvo) a vidíme v ohradě nějaké ovce. Říkám si, ty ovce tam ale mají svinčík a ty ovce začaly chrochtat. Prase s kožichem!

Už jsem byl z té lautrroviny trochu nervózní, konečně vidím kopečky Bílých Karpat. Míříme do Zlatnické Doliny a pořád stoupáme. Stavíme v pěkné Skalické kolibě na výbornou držkovou polévku, pivo a kávičku. Pojedli jsme, popili, nasáli sluneční paprsky a jedem dál. Cesta se zvedá víc a víc, už je to pěkný kopec! A najednou jsme na vrcholu! A sjezd! Frrr, to je fofr! Když jsme měli odbočit, Zuzanka jela pořád dál, neslyšela jak ječím, musel jsem pěkně šlápnout do pedálů abych ji dohonil. Trochu jsme se vrátili a správmě se stočili na modrou turistickou a projeli malebnou vesničku Mlýnky. Trochu jsme si pobloudili, hledáme cyklostezku, která existuje pouze na mapě, nakonec jsme nuceni pokračovat po modré, která vede kolmo přes vrtevnice. Šplháme s koly v ruce, pak kousek jedeme, kousek vedeme, motáme se po různých cestách necestách a najednou jsme z lesa venku a jsme odměněni krásným výhledem. Ještě kousek do kopce a jsme na Holém vrchu, kde je dřevěná rozhledna. Nádhera! Ty výhledy! Na rozhledně jsme napsali vzkaz do deníčku, pohráli si s pejskem, který tam byl se svými páníčky a zase z kopce na Hotařskou búdu, která v létě funguje jako hospoda, ale teď je bohužel zavřená. Nám to nevadí, sedáme si a vybalujeme svačinku.

Cestou od Hotařské búdy potkáváme skupinu cyklistů (i elektrocyklistů), kteří s vyplazenými jazyky hledají nějaké otevřené sklípky. Musíme je zklamat, sice jsme míjeli spoustu malebných sklípečků, ale nikde nikdo. Stejně to zkusí, zavelel jejich zavalitý vedoucí na elektrokole a skupina vyrazila po našich stopách. Sjíždíme do Strážnice, prohlížíme si krásný barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, náměstí Svobody a dojeli jsme ke Skanzenu, kde hledáme hospodu. Chvilku posedíme, pivo, čaj a honem do sedel, slunce už zase couvá do postýlky. Šlápli jsme do pedálů a za chvilku jsme doma, tedy v penzionu U Hujňáků

Burčáku jsem u pana Skřivánka nakoupil pět litrů. Kolem půl desáté dorazili Hujerovi, tedy Knobíci. Nakonec je jich šest. Jarmilka s Jirkou, Lucka, Míša a Pajda se Sidim. A chlastáme...

Den Druhý